Světlo používal člověk od pravěkého objevu ohně. Právě syrový oheň ve formě loučí, svící či olejových kahanů, se používal v podstatě až do vynálezu petrolejové lampy Janem Józefem Ignacy Łukasiewiczem v roce 1853. Tehdy šlo o převratný vynález, který umožnil používat ohně ke svícení mnohem bezpečnějším způsobem a bez velkého kouře. Petrolejky, jak se lampám začalo říkat, byly i mnohem efektivnější než starodávné svíce. V té době se sice již svítilo plynem, ale ten vyžadoval pevnou přípojku, což bylo velice nepraktické.
Plynové lampy byly nicméně velmi žádané pro osvětlení veřejných prostranství, nádraží či divadel a v Evropě se používají dodnes, i když spíše jako historická rarita.
Američan, který rozsvítil svět
Rok 1879 byl pro technický pokrok jedním z nejzásadnějších. Tehdy americký vynálezce, autor více než dvou tisíc patentů, mezi které patří fonograf, kinematograf, elektromobil či gramofonová deska, vynalezl žárovku. Nebyl to objev náhlý, pokusy na zahoření vlákna ve vakuu trvaly dlouho. Dokonce se říká, že musel Edison vyzkoušet několik set druhů různých průměrů vláken z různých materiálů, než přišel na ten pravý – wolframové vlákno.
Nicméně šlo o objev zcela zásadní, o čemž svědčí fakt, že žárovka ve své původní podobě vydržela dodnes.
Konec klasické žárovky
Počátkem dvacátého prvního století se začaly objevovat první náhražky klasické žárovky. Jejich vývoj byl podporován různými ekologickými lobby, které požadovaly nutná úsporná energetická opatření. Klasickou žárovku tak začaly nejprve vytlačovat halogenové žárovky, kde ovšem nešlo o úsporu elektrické energie, ale o vyšší svítivost. Teprve zdokonalení polovodičových svítivých diod s označením LED, zvýšení jejich výkonu a miniaturizace, byl počátek konce Edisonova klíčového vynálezu.
Klasická žárovka ovšem díky své spektrální kvalitě a přirozené barvě světla nalézá svá využití i nadále. Například v divadlech či průmyslových provozech, kde se pracuje s kmitavými stroji.