I přesto, že žijeme v 21. století, se lidé dělí ve všech kontroverzních tématech pořád na 2 skupiny: na ty tolerantní a na ty konzervativně netolerantní. Pro skupiny konzervativně netolerantních lidí je vše jiné, nové a vymykající se standardním věcem a situacím něco, co nemohou přijmout, něco, z čeho mají strach a něco, čemu budou už jen z principu oponovat, odporovat.
Je to i případ homosexuality. V 21. století jsme hodně otevřený, a pokud se ženě líbí ženy a muži muži, nic nebrání danému jedinci se ke své orientaci přiznat a bez výčitek se může oddat své vášni a lásce.
Hodně z nás se už ani nepozastaví nad tím, že se žena vede za ruku s ženou nebo že se dva muži líbají v parku. Pak tu máme ale ty konzervativní, staromódní, upjaté, klasické, říkejte jim, jak chcete, jedince, kteří tyto novoty nepřijmou, přijmout nechtějí a navíc jim to je bytostně nepříjemné.
Nemyslete si, pořád existuje obrovské skupina lidí, kteří homosexualitu neuznávají, odsuzují a ti, co se otevřeně přiznali ke stejné orientaci, jsou pro ně něco zavrženíhodného.
Proč tomu tak je a jak to doopravdy je? Láska je něco, co se nedá nastavit. Nedokážeme předem říct, koho budeme milovat. Je to asi takové jako, když se Běloch zamiluje do Černošky, když se Evropanka zamiluje do Číňana, když se mladší žena zamiluje do staršího muže, apod.
Stejné je to s tím, když se muž zamiluje do muže nebo když se žena zamiluje do ženy. Proč by v tom měl být rozdíl, proč bychom to měli vnímat jinak. Pokud je to doopravdy láska, nezáleží na pohlaví. Měly by to tak začít vnímat i starší ročníky.
K další diskuzi nás zase vede, pokud tento ne úplně standardní pár chce založit rodinu. Mělo by dítě mít 2 matky nebo 2 otce? Tady už to tak jednoznačné není, protože pro dítě je důležité mít definovaný vzor otce a matky.
Neodsuzujme jinou formu lásky, nesnižujme se k nenávisti a opovržení, hleďme si svých životů a ostatní, ať si žijí své životy.